KATARÍNA BRIČ

POVÍDÁNÍ O FOTOGRAFII A JINÉM TVOŘENÍ

Autoportrét jako silné médium ve vizuální komunikaci

Ponoř se do své autenticity, buď svá a originální.


Náš nejspolehlivější zdroj kreativní inspirace pochází zevnitř nás.

Když se tedy fotograf stane subjektem i tvůrcem, nastane náročnější introspektivní forma vyjádření.

Autoportrét je jazyk, který umožňuje transformovat emoce a osobní zkušenosti do smysluplných příběhů.

Vytvoř silný koncept, hledej jedinečné venkovní lokality a kreativně využij přirozeného světla.

Vše je k dispozici každému.

Stačí záměr, a být připravená vnímat možnosti, které jsou kolem nás.

Autoportrétem se můžeš vydat na cestu zkoumání svých nejhlubších myšlenek.

Tento žánr ti dovoluje předstírat, být autentická, syrová a jemná.

Autoportrét je způsob jak se vyjádřit autenticky a svým originálním způsobem. Stačí, pokud na sebe necháme působit inspiraci. Inspirace ale není něco naučeného, získaného. Je to něco kolem čeho můžeme projít a ani si nemusíme všimnout že existuje.

Inspiraci nalezneme v šustění listí stromu, ve zvonu, který kdesi v dálce bije, nalezneme ji ve vití psů, ve vůni rozkvetlé louky, v kapkách deště, když tlučou na okenní římsu.

Inspirace nemá žádný návod k použití.

Inspirace má co do činění s cestou.

A je na každém z nás, jaká ta cesta bude.

Pokud jsi doposud nezjistila, která barva tě inspiruje, zastav se a nutně to prozkoumej.

Potřebujeme vědět co se nám líbí, co nás dráždí a zneklidňuje a co nám naopak působí radost.

Toto vnímání je zásadní pro vizuální vyjadřování a tvoření.

Náš zájem o to co fotografujeme přímo souvisí s tím, co nás v životě zajímá.

Jak vnímáme svět, co nás znepokojuje a trápí, co nás fascinuje, čím jsme doslova posedlé.

To všechno se stává spletí toho co nakonec děláme, co fotografujeme. To všechno ožívá v našich obrazech.

Čím více poznáváme samy sebe, tím více rozumíme tomu co nás inspiruje, co nás žene do akce.

Pokud hudba, kterou jsem náhodně slyšela na ulici ovlivnila mou trajektorii, se tak po mě stává důležitou.

Mám ji spojenou s pocitem a zážitkem.

Ta hudba se stala spouštěčem dalšího dění.

Vidím to jako příležitosti, které se mohou proměnit v obrazy.

..Pokud ale od toho odvrátíme svou pozornost a nebudeme si všímat těchto impulzů, může se stát, že ze semínka nevyklíčí rostlinka a naše zahrada nebude vzkvétat.

To jak žijeme a jaké máme zkušenosti, zklamání, nepříjemnosti nás formuje. Je pochopitelné, že si pro naši vlastní ochranu vytváříme zdi.

Stavíme zdi, metaforické ošacení, které nás odděluje od toho, co nám může ublížit.

A tak se zbavujeme toho, aby jsme dospěly k poznání a mohly využít i této energie k tvoření.

Společnost ve které rosteme vyžaduje aby jsme neplakaly, že máme být silné a chladné.

Postupně si častěji a častěji nedovolujeme projevovat své city a pláč. Neprozkoumáváme a nedovolujeme si jít dál, nesnažíme se pochopit i tuto část našeho bytí. A tak končíme jako většina, vznášíme se na hladině.

Samozřejmě že to trochu zjednodušuji, ale v principu jde o to, že čím více jsme chráněny za svými zdmi, tím více se to zrcadlí do naší práce. Ta je nakonec bezpečně vystavěna se zdravým rozumem a daleko od jakékoliv hloubky.

Takže pokud máte v úmyslu vytvářet hlubší a smysluplnější obrázky, musíte začít s potápěním se do svých vlastních hlubin.

A to hned!

Metaforické zdi, které nás mají chránit v bezpečí ve skutečnosti plní nejenom funkci bezpečí, ale také nás dusí a brání nám lépe se poznávat.

Musíme se těchto zdí zbavit, byť jen na krátkou chvíli, a vystoupit nahé ven. Dobře vím, že okolní svět ve kterém žijeme by asi nepřijal naší nahotu bez kritiky a úděsu.

Ale alespoň si můžeme uvědomit jaké jsme pod oblečením, za tou zdí, kterou světu ukazujeme.

Pokud se necháš vtáhnout do umění autoportrétu, tak velice rychle zjistíš, že autoportrét má hlubší roviny, které dokážou předávat emoce a prožitky. Dokážou poutavě sdělovat příběhy a reagovat na dění ve společnosti. Vystupuj autenticky a tak, že ti to lidé uvěří.

Ztotožní se a budou ti rozumět.

Povím ti ještě jak to s tím autoportrétem vlastně začalo.

Už v dávné historii lidstva někdy před více než 17ti tisíci let se autoportrét objevuje jako jedna z forem sebeprezentace.

Evropští a Američtí výzkumníci se nedovedou domluvit, zda otisk ruky je či není rukou autora, tedy autoportrét. Ale mě se ta myšlenka líbí a tak jsem si ji vypůjčila.

Otisk ruky v kamenné jeskyni v Lascaux lze do jisté míry považovat za autoportrét. (Za předpokladu, že ji otiskl a vytvořil sám majitel té ruky) Kdo ví, jak to bylo. 🙂

Albert Durer

Self-Portrait, 1498

Rembrandt

Self-portrait, 1640

Francisco de Goya

Self-portrait, 1640

Gustave Courbet

Self-portrait- zoufalý muž 1843-45

Vincent van Gogh

Self-portrait, 1889

Andy Warhol

Self-portrait, 1981

Takže v závislosti na autorovi může být autoportrét intimní nebo kolektivní, nebo se může soustředit na sdělení pocitů a emocí autora.

Tyto nuance závisí od toho, jak to kdo vnímá.

Na to není jasná odpověď. Je proto velmi důležité vědět, proč chceme dané dílo tvořit, proč se zrodil ten záměr a co tím chceme vyjádřit.

I kdyby jen pro sebe.

Když si vytvoříme jasný záměr a co chceme sdělit, můžeme se vrhnout na stavbu a skladbu samotného obrazu.

Představte si, že fotografie, videa, gify a animace jsou jenom forma.

Druh sdělovacího vizuálního média, nikoliv samotný obsah, myšlenka.

Tu ideu můžete vlít do jakékoliv formy a nechat upéct.

Ale jen správný recept, poměr surovin a znalosti vašeho kuchyňského náčiní vám zaručí gastronomický zážitek vesmírných rozměrů. Jen tak vytvoříte fenomenální dílo.

Staňte se hlavní hrdinkou svého fotoaparátu a komunikujte na sociálních sítích osobytnějším způsobem.

autor : Katarína Brič 2021